Responsive image

Já, Ilona a Jakub jsme se rozhodli zmapovat území východní Evropy a podívat vprostřed léta tam, kde se komunistické smýšlení zakouslo do měst, krajiny a mysli lidí ještě důsledněji než u nás doma. Dohodli jsme se, že pojedeme přes Bukurešť k Černému moři a pak to stočíme do Bulharska, kde si dáme zastávky u některých z nejpošahanějších pomníků, které na tomto světě lze potkat. Účastníci výletu byli tito:

Bára: fotografka, která v čase výletu má za sebou toho léta již 12 svateb a říká si už dlouho, že potřebuje najít další, jiné zakázky. Bára většinou cestuje sama, tohle je její první dovolená ve víc lidech po dvou letech. Vlastní vůz Škoda Fabia, kterým se celá skupina vozí, a nedovede se udržet v klidu, když řídí někdo jiný než ona.

Ilona: ilustrátorka a grafička, neoddělitelná polovina velkolepého dua Tomski&Polanski . Elegantní, štíhlá dívka, která často upouští věci a o jiné zakopává. Hází do dialogů různé zdrobnělinečky a pokrouceninky, kterými během cesty nakazí ostatní.

Jakub: jako typický člen městské mileniální generace je někdy povrchně považován za extravagantního hipstera zejména díky svému plnovousu a celkovému veřejnému vystupování. Všechno fotí a průběh cestování svědomitě zveřejňuje na instagramu . Výlet je jen jeden z mnoha bodů letního programu, Kuba před létem skončil v práci a než se upíše do další, naočkoval si dva měsíce prázdnin.

1. den: třemi státy do Rumunska

Někde před Brnem se ptám Kuby: "vzal jsi ten salát?" "Já jsem měl vzít salát, ne, tys měla vzít salát." Kuba sice balil do přepravky jídlo, ale ten bulgurový salát s kozím sýrem, brusinkami, vlašskými ořechy a medovo-hořčičnou zálivkou, který jsem do poslední chvíle nechávala vychladit v lednici, nevzal, protože myslel, že ho vezmu já. Píšu třesoucíma se rukama do Prahy spolubydlícímu Davidovi, že si nemusí pár dní vyrábět žádné jídlo. Stavíme na oběd u OC Olympia v Brně a musíme vzít zavděk plebejským  žvancem z pizzerky. Po projetí Brnem nás posedá cestovatelská nálada, pouštíme si první songy z na cestu připravených výběrů. Dálniční známku kupujeme na Slovensko a Maďarsko, na Rumunsko už kašleme. V noci se nedá o nově objevovaných územích nic zajímavého říct. Do kempu dorážíme až po dvanácté - zpoždění naskákalo ještě díky hodinovém posunu času. Naštěstí je nám ale otevřeno a jsme vpuštěni do chajdy jako ze snu o školním výletě.

Responsive image

Responsive image

Responsive image

2. den: Z kempu - Turda - Salina Turda - transfagarasan

Snídaně na dece. Projíždíme Cluj-Napocou, která byla nedaleko od prvního nocležiště, nedá se o ní říct nic zajímavého, ale možná právě to je ta zajímavost - jsme překvapeni, jak normálně to tu vypadá, všichni čekali prašné polňačky, spřežení s koňmi, bordel, věčně šoustající psy a nevrlé místňáky, ale nic z toho tu není a nebo jen lehký odvar. Stavujeme se na náměstí v Turdě, lapeme wifi, která nám prozradí, kudy se dostat k cíli číslo 1., Salina Turda, bývalému solnému dolu přeměněnému na zábavní a naučný park.

Projíždíme městem a ocitáme se v nenápadné, lehce zvlněné krajině, v jednom svahu vidíme vybudované infocentrum a před ním velké parkoviště, to je vchod. Vevnitř je odhadem o dvacet stupňů míň, čím jdeme hlouběji, tím víc stoupá chlad. Zíráme na krásné slané chodby jakoby prosekané v ledu. Přitom ale projdem neomylně skrz kopcem až k východu na druhé straně kopce, aniž bychom viděli jedinou atrakci, a necháme se navigovat u tamní kasy do kýžené díry. Na cestě zpět ve správné chvíli odbočíme a scházíme dolů a otvírá se nám pohled od stropu na areál Saliny. Dole, třináct pater schodů pod námi, vidíme plošiny s několika stánky, ruské kolo, minigolf, jezírko s loďkami, všechno je to krásné, moderní a jednoduché a nasvícené lampami zavěšenými nad celým prostorem. Říkáme si, jak by byl takový prostor asi zpracován u nás, a že je šance pade na pade, že by to někdo buď hrozně zkonil a zřídil tam nějaký pestrobarevný lanový centrum, a nebo že by se to povedlo. Neodoláme a koupíme si jednu cestu na lodičce, dvacet minut se, šťastný jako děcka, mrcasíme v malém jezírku spolu s různými dalšími turisty, a pak odcházíme.

Z chládku zase do vedroparna. Po obědě v Turdě míříme hlavním tahem na Bukurešť, abychom v pravou chvíli uhnuli a putovali serpentýnami Transfagarasanu nahoru do hor. Transfagarasan je silnice ze sna každého motorkáře, vine se do vrchu Karpat jako pěkně trhlej had. Jedeme pozdě a sluníčko spěchá před náma a nahoru dojedeme za tmy, hotýlky jsou slibné, lovecké chajdy, ale bohužel obsazené. Moc se nám nechce, ale nakonec se rozhodujeme pro stanování v kempu.

3. den - kemp v horách - cesta - Bukurešť

Jakub vstával kvůli východu sluníčka v šest, ale vůbec ho nevidí. Hygiena u pidiumyvadla na záchodcích, snídaně na lavičkách pod horami. Koukáme na ovce působící jako pasoucí se stádo klíšťátek na úpatí hory.  Na vyhlídkovém vrcholku hned v kempu si fotím pózující české motorkáře. Kuba se nechává vyfotit. Všichni se fotí navzájem. Čas sbalit se a jet dál. Nahoru už cesta moc nevede, brzo prolítneme tunelem na druhou stranu hor. Tam stavíme, abychom pořídili panoramatický snímek Fabie s pozadím hor. Někde tady, ve vršcích Karpatů, vzniká hashtag #blackseawhitefabia. O několik set metrů dál vidíme set "tři osli a karavan," což pro tři pražské pitomečky znamená zastávku na 30 minut. Sjíždíme klikatě dolů, a napojujeme se na normální tah na hlavní město.

O pár hodin později se v Bukurešti prokličkujeme po bulvárech před airb'n'b byt, který našel Jakub a který se nachází ve starém centru. Byt je extrémně malinký, ale zároveň velmi chytře vybavený, všechny věci, co jsou třeba, mají svoje místo, a vejdeme se tam tři docela pohodlně. Jediný kámen úrazu se nachází v koupelně v poněkud rozpačité podobě záchodu. Ten totiž díky nízce posazené nádržce na vodu nad ním není možné udržet s víkem držícím v otevřené poloze. A tak nešťastník, který se na toaletu vydá, musí víko nechat opřít o svoje záda a zažívat velmi potupný pocit, že je jakousi součástí záchoda. Postupně se sprchujeme a míříme do bukurešťské party street. V nejvyhlášenější tradiční restauraci , kterou znám už od své předchozí návštěvy Bukurešti, se uvolní stůl, pekelně dobře se najíme (kachna, lilkové pyré). Zaplatíme a jdem prolézt škvírkama mezi kluby. V jednom si ještě dáváme gintonic a aperol spritz, ale jsme dost vytuhlí a brzo jdeme do přehicovaného bytu spát.

Responsive image

Responsive image

Responsive image

4. den - Čaošeskův palác a Bukurešť tajm

Ráno po obligátní návštěvě nejvíc cool kavárny podle foursquaru (hodnocení našel Jakub) se pomaličku vydáváme na necelý kilometr směrem k paláci, abychom stihli prohlídku Čaošeskova paláce, kterou jsem zamluvila na jednu odpoledne. Nedaleko paláce stavujeme pro občerstvení a Jakub je velmi rozladěn, protože "všechny perlivé vody v chlaďácích jsou vlažné." Ono je totiž dost vedro, což si krutě uvědomíme hlavně ve chvíli, kdy dorazíme k rohové bráně, o níž se domnívám, že jsme skrz ní minule při podzimní návštěvě určitě šli, abychom byli místní stráží moc mile poslání zpátky, na roh druhý. Jít z jednoho rohu zahrady na druhý může být otrava, jít v asi osmatřiceti stupních z jedné strany zahrady druhého skoro největšího domu na světě na stranu druhou se dá označit za malé peklo. Máme na místě být asi za 8 minut, což nakonec nějak vyjde.

Ve vstupu do paláce je dost dalších turistů, ale dalo by se jich i čekat víc,  dále staré zašlé turnikety a obchůdky se suvenýry a pěkně nevrlý personál. Jakub to těsně před vstupem do expozice nevydrží a jde si ještě koupit povolenku na focení. A to hned poté, co si zvěční obskurní zátišíčko  a sekundu na to je donucen personálem fotografii zas odvěčnit. Ujme se nás malá průvodkyně s krásnými rysy, ale s děsným outfitem a celkovým laděním jako stvořeným do pořadu "z ošklivky v labuť." Hned v druhé místnosti vyděsí půlku publika prohlášením "jestli si myslíte, že nevidím, že fotíte i navzdory zákazu focení - vidím to. Na konci prohlídky zastavím všechny, kdo nařízení porušili, a donutím je přímo přede mnou všechny pořízené snímky smazat." V milé atmosféře procházíme všechny bohatě zdobené konferenční místnosti sídla, kvůli kterému Ceaușescu málem položil rumunskou ekonomiku a jehož úplného dokončení se nedožil, neboť po bouřlivých událostech roku 1989 byl donucen uprchnout z Paláce helikoptérou, aby byl přeci jen dopaden a zastřelen po rychlém soudu. Prohlídka ukazuje jen zlomeček, ale i tak to stojí za to. Přes nekonečné zdobení a vybavení všeličím působí obří místnosti prázným dojmem. Při návratu okolo detektoru kovu si vyzvedávám nožík, který jsem měla u Ilony v batohu a ta o tom nevěděla, čímž rozrušila obsluhu detektoru. Vyprahlé ulice Bukurešti nás přijímají zpátky.

Kráčíme hlavním bulvárem od Paláce, sem tam rozpačitě láká boutique, moc to tu asi nefrčí. Dostávám se do správného fotografického rozpoložení a začínám si fotit zajímavě tvarovaná křovíčka a taky rumunské smrady, co se cachtají v řece v centru města. Natrefíme na blešák situovaný v jakési parádní budově v secesním či jakém stylu, ale přijde nám to tam předražené a nikomu se nechce nic moc kupovat, tak si tam Ilona akorát urazí palec a jdem dál. Nemáme hlad, ale nalézáme patřičně místňácky vyhlížející restauraci s patřičně místňáckým menu, necháváme si ji na večer. Procházíme se pomalu uličkami, zbytečné plány nemaje. Pak se Íla odpojí, aby si šla kreslit do kavárny nalezené ráno, a já s Kubou ještě zacházíme do parku, kde jsem byla na podzim, když napadl první sníh, a teď zaujatě sleduju, jak park ožil. Je zajímavý vidět některá místa nárazově v různých obdobích. Pak se všichni scházíme v kavárně, abychom došli na byt, postupně se ošplíchli a šli ozkoušet tu restauraci.
Pan číšník s náma má spoustu práce, protože si vybíráme zrovna to jídlo, které nemají - ale navzdory tomu ho zákeřně nechávají na všech ilustračních obrázcích. Tak si dáváme další lilkové pyré a různé věcičky s polentou. Pak se vydáváme pěšky kousek od centra na místo, které jsme našli přes Kubův tip "25 hipsta míst, která musíte v Bukurešti navštívit." Venkovní bar Eden , velký areál za honosným domem, je naprosto okouzlující prostor plných vzrostlých škump protkaných žárovkami, pod kterými bublá hovor lidí usazených na nespočetných židličkách, lavičkách, polštářích. Dáváme si aperoly a mojita a každou chvíli do konverzace někdo z nás prohodí, jak je to tu skvělý. Prosíme holku, co sbírá nádobí, aby nás vyfotila. Poučuju ostatní při předávání telefonu zpátky, jak je právě element cizího člověka leckdy ten zajímavý prvek doutvoření výsledného snímku. Pak zjišťuju, že na fotkách vypadám, jako bych měla asi 120 kilo, a tak všechny fotky musí být vymazány. Po cestě zpátky z baru se k nám přidává pes, ale nakonec nám dojde, že jsme se spíš my přidali k němu, vypadá to, že se mu skoro uleví, když nás konečně setřese. Na balkoně bytu ještě popíjíme víno a živelně diskutujeme o tématu "svět blogerů a blogerek," jehož je Jakub členem a já s Ílou ne. Poslední den v hlavním městě Rumunska je za námi.

- Bára Mráčková, fotografka  
www.instagram.com/littlecloud_photography/
vyoranybrambor.tumblr.com


Responsive image