Responsive image
Responsive image
Responsive image
Responsive image
Responsive imageResponsive image
Responsive image
Responsive image
Responsive image
Responsive image
Responsive image

Responsive image

Responsive image

Responsive image

Take Take Take 

V předsíni spolu s bicykly skladují 500ks nákladu psychologického románu ze 30. let minulého století. I v útulném a stylovém obýváku letenského bytu – který je zároveň kanceláří a studiem – se pod stolem vrší sloupce vydaných knih, jež v DIY provozu není kam dát. Jindřich Janíček a Nikola Klímová, kteří tvoří nakladatelství Take Take Take, žijí knihami a s knihami v plodném vztahu.
Svá studia na UMPRUM zakončili každý vydáním publikace, Jindřich zpracoval a ilustroval deníkové vzpomínky svého pradědečka z první světové války a z legií. Nikola připravila nové vydání románu Neviditelný, čímž odstartovala novou edici nakladatelství, do níž teď přibývá další kousek - výběr povídek Karla Klostermanna nazvaný Velebnost, melancholie, hrůza
. Jejich vášeň pro čtení a pro knihy obecně je tak nakažlivá, že dala vzniknout tomuhle rozhovoru, kterým nyní chceme nakazit i vás. 


V létě jste vydali dvě neobyčejné knihy, K večeru spustil se déšť a Neviditelný. Začněme tou první, jak dlouho jste knihu připravovali a co všechno to obnášelo?

Jindřich: Začal jsem v srpnu minulý rok, byla to moje diplomka na UMPRUM. Původní text psaný rukou byl hodně vybledlý, první semestr jsem ho v podstatě jenom přepisoval a říkal jsem si, kolik mám času. Finální text jsem měl někdy v únoru. V průběhu jsem se snažil dělat skici a celou knihu jsem nakreslil až někdy v březnu. Po nachystání, přepsání a úpravě textů trvala práce na knize asi tři měsíce.

Někdy mě to nebavilo a říkal jsem si, že jsem špatně vybral téma. Občas jsem nevěděl, jak k tomu přistoupit.


Jak jsi na celý ten poklad, kufr vzpomínek a deníků po pradědovi, narazil?

Jindřich: U nás v rodině se tak nějak obecně vědělo, že kufr existuje. Měla ho u sebe pradědova dcera, moje babička. Když zemřela, tak kufr schovával můj děda ve skříni. Když zemřel i on, tak ho měla teta. Vždycky jsem o něm věděl. Někdy před pěti lety jsem se to všechno snažil aspoň chronologicky roztřídit a nafotit, aby to nezaniklo. A když přišla ta diplomka,věděl jsem, že mám takovýhle objem materiálu na zpracování. Ale první světová válka je jenom jeden malý výsek z jeho vzpomínek.


Jaký ty osobně máš vztah k historii, případně k tomuto konkrétnímu historickému období?

Jindřich: Já mám kladný vztah k historii obecně, dost mě zajímá a baví. Když jsem byl malej, tak jsem hodně kreslil spíš druhou světovou válku, ale to nemělo žádný kontext, prostě jsem kreslil, jak po sobě střílí letadla. Jsem obecně zvědavej a tohle byl způsob, jak se o tomto historickým období dozvědět trochu víc. Všichni něco tušíme o československých legionářích, ale pak se ukáže, že o nich nikdo nic doopravdy neví. Je to komplikovanější téma, než že existovali a údajně ukradli carský poklad někde na Sibiři. Začal jsem o nich číst knížky a dlouhodobě jsem se snažil téma zpracovat co nejpoctivěji a dozvědět se co nejvíc. Už jen kvůli vysvětlivkám, které jsem přidával k pradědově textu. Dál už se ale neplánuju točit kolem první světové války.


Mám dojem, že pro lidi v mé generaci stojí první světová válka trochu ve stínu té druhé, která je nám blíž, i vývoj po ní nás asi víc ovlivnil. Je fajn, že tvoje kniha je v tomto směru pro čtenáře poučná, myslels to tak?

Jindřich: Ani z textu pradědy si člověk, myslím, nedokáže úplně představit, jaký to musel být pro lidi tehdy šok. Druhá světová válka je v podstatě jenom důsledek naprostého kolapsu po první světové válce. První světová válka byl konec impérií, konec říší, všichni si mysleli, že od 19. století a po industriální revoluci všechno půjde samo a pak se kvůli nějakým nesmyslným paktům vrhli do války, která byla šílená a zároveň zbytečná. Zpětně ji vnímám jako mnohem větší zlom než druhou světovou válku, která je samozřejmě známější díky tomu, že se odehrála později, kvůli Hitlerovi a jeho činům, také měla více obětí, větší rozsah, ale ta první byla podle mě větší šok. Ukázka, do čeho se můžou lidé pustit na globální úrovni. Pradědovy vzpomínky jsou jenom takový vstup pro někoho, koho by to mohlo víc zajímat. Je to další z mnoha vzpomínek jednotlivých lidí, jediné zvláštnosti jsou, že praděda byl přes působení v československých legiích bolševik a pak ilustrace, které mohou způsobit, že se kniha možná dostane i k někomu, koho by to normálně nezajímalo. Nic z toho ale nebyl záměr. Záměr byl zachovat pradědův text v čitelné podobě, jelikož původní zápisky blednou a ztrácí se a nemít nakladatelství, vyšel by jen nízký náklad. Možná by to dokonce byl jen přepis pro rodinu a diplomku bych dělal jinou.


Text je zachován v původním jazyce raného 20. století, kdy lidé mluvili a asi i přemýšleli o věcech v dost jiných jazykových konstrukcích. Tak kultivovaný psaný projev, jako měl tvůj praděda, má dnes už málokdo. Jak tě bavila tato část práce, editování samotného textu?

Jindřich: Výrazným rysem toho textu je určitě krásný rukopis. Když měl praděda čas a stůl a psal dopisy domů, byla to úplná nádhera. Což ale u hlavního textu knihy často nebyla pravda, vzpomínky psal v době, kdy byl legionářem někde za Omskem, takže ani nevím, v jakých podmínkách. Text byl malým písmem, často nečitelný, takže při přepisování jsem si jenom dával pozor, abych nenasekal zbytečné chyby. Korektor pak opravoval právě tyhle mé očividné chyby a pak dělal samotné úpravy původního textu – co přesně, je napsáno v předmluvě knihy, tak to tady můžu shrnout. Upravila se interpunkce a gramatika. Místní názvy, nářeční výrazy, cizí slova jsou zachována. V takovém případě jsem často musel slova vyhledávat v ruském nebo německém slovníku. Praděda začínal jako voják Rakouska-Uherska, ale většinu času strávil v zajetí na Ukrajině, proto cizích výrazů bylo opravdu hodně. Názvy měst jsou zachovány, jen do poznámek jsem přidal současné názvy, což byla asi největší detektivní práce: najít vesničky, o kterých píše, jejichž názvy jsou často špatně přepsaná azbuka do latinky a které od té doby změnily několikrát název.


Jaká je tvoje oblíbená pasáž příběhu, případně oblíbená ilustrace?

Z příběhu druhá část knihy – deník z lodi z Vladivostoku. Z ilustrací nevím. Tam mi spíš vyčnívají kresby, které se mi podle mě nepovedly, na ty tedy moc neupozorňuji. Ale s Michalem Hořejším, který mi často radil s úpravami textu, se vždy pozastavíme nad betonovou vstupní branou do důlní šachty v pseudogotickém stylu, někde 400 metrů pod zemí. Ani se tak nepozastavujeme nad tou kresbou, jako spíš nad tím, že tam vybudovali gotický portál z betonu, asi aby zkulturnili dělníkům celodenní směnu v dole. A pak tam jsou části příběhu, které jsem neilustroval a teď nevím proč. Některé detaily, které by stálo za to nakreslit, se prostě ztratily v množství textu, který jsem procházel stále dokola. Obrázků v knížce je ale i tak dost.

 

Kam by sis přál, aby se kniha dostala?

Jindřich: To já nemám tušení, jsem rád, že vznikla a že si ji rodina může přečíst jako knihu. Psal mi jeden pán, jehož děda byl ve stejném pluku (6. hanácký střelecký) a ptal se, kde byl můj praděda v dolech, protože měli podobnou cestu válkou. Jen ty doly byly od sebe asi 1000 kilometrů. To byla zatím jediná reakce. Nechávám tomu volný průběh. Chtěli bychom obeslat muzea, až se bude blížit výročí 100 let od konce první světové války. Ale spíš necháme knihu žít vlastním životem.

 

Posuňme se k vaší druhé nedávno vydané knize – románu Neviditelný Jaroslava Havlíčka. Proč jste vydali zrovna toto dílo?

Nikola: Nejdřív bychom asi měli říct, že je to první kniha z připravované edice, které říkáme Plátěná řada. Ve vydávání knih jsme úplně na začátku a protože rádi čteme, chtěli jsme si vyzkoušet vedle autorských knih také zpracování klasické beletrie. Logickým krokem pro začínající nakladatelství bylo vybírat z autorů, na které se už nevztahují autorská práva. Dalším kritériem bylo vybírat díla, která buď dlouho nevyšla, nebo se jim nedostalo adekvátní grafické úpravy, a přitom jde o kvalitní literaturu, kterou máme rádi. Začali jsme u českých autorů, což mi přišlo zcela automatické. Druhá kniha v edici je výbor povídek Karla Klostermanna Velebnost, Melancholie, Hrůza a dál bychom rádi vydali Stín kapradiny Josefa Čapka. Jsme typograf a ilustrátor, zajímá nás, jak knihy vypadají a chtěli jsme si zkusit některé zpracovat po svém, v nové ediční přípravě, s novým doslovem a ilustracemi. Neviditelného ilustrovala Maria Makeeva, Klostermanna Jindřich a Stín kapradiny, zatím v šuplíku, má ilustrace od Lucie Lučanské. Spolupráce s ilustrátory je pro tuhle řadu velmi důležitá a budeme v ní pokračovat.

 

Čím byste současné čtenáře nalákali k románu Neviditelný?

Jindřich: Je to psychologický román, kde budete nesnášet hlavního hrdinu.

Nikola: Všechny postavy budete nesnášet! (smích)

Jindřich: Kupujte to hned. Pro děti od páté třídy výš.

Nikola: To se takhle těžko shrnuje, navíc já nejsem na popisování příběhů dobrá, obvykle říkám „to si prostě musíte přečíst!“ Ta knížka je tlustá, neprakticky bílá a na obálce má jen jedno písmeno. Uvnitř se však odehrávají znepokojivá dramata, od kterých se nebudete chtít odtrhnout. Asi tak nějak.

Jak se s tématem poprala Máša Makeeva, jestli můžete trochu mluvit za ni?

Nikola: Když jsme ji oslovili, tak nás poprosila o knížku a přečetla ji přes Vánoce. Vlastně nevíme, jestli ji fakt přečetla, ale myslíme si, že jo (smích). Už jen podle toho, jak to celé dopadlo. Každopádně její ilustrace nejsou konkrétní natolik, že by se vázaly k přesným místům v příběhu, spíš dokreslují atmosféru románu. Jsme z nich velmi nadšení. Mě třeba překvapilo, jak přesně dokázala ve své kresbě vyjádřit pocit z prostředí, ve kterém se román odehrává a jak ilustruje všudypřítomné napětí v ději. Byla to dobrá volba.

 

Proč je Neviditelný v pevné vazbě v plátně a K večeru spustil se déšť naopak v paperbackové úpravě?

Jindřich: Ty knihy spolu vlastně nijak nesouvisí, jsou to dvě různé diplomky. Radili jsme se, pomáhali jsme si, ale pak jsme každý udělal tu svou. Já jsem chtěl udělat paperbackovou, hezky ořezanou cihličku a Nikola chtěla udělat tradiční knížku.

Nikola: Já bych k tomu spíš řekla, že celá edice v plátně má být taková klasická, mají to být knížky poctivé ve všech ohledech. Je to pro nás trochu návrat ke knihám, jaké máme rádi. Když si chceme něco přečíst, tak často musíme jít do antikvariátu a koupit si nějaké starší, hezčí vydání než to, co je aktuálně na pultech knihkupectví. A naše práce by k tomu měla odkazovat – kvalitní vazba, papír, písmo, ilustrace. Jindřichova knížka spadá spíš do kategorie volných autorských, ilustrovaných publikací, které nemají žádnou danou podobu a ke každé z nich přistupujeme individuálně. Až vyjdou i ty ostatní knihy z edice, vše bude dávat větší smysl.

Jindřich: Oba máme rádi knížky a každý sbíráme určitou kategorii. Nikola sbírá staré české knížky s potištěnými plátěnými obálkami, já mám rád anglický paperbacky s příšernýma obálkama. Takže se do naší práce asi promítlo i to, co máme na knihách rádi.

 

Paperbacková vazba vlastně trochu odkazuje k žánru dobrodružné literatury, dává to smysl.

Jindřich: Já si myslím, že paperback k tomu odkazuje hlavně u nás v Čechách. Pro mě je to asi nejpohodlnější způsob čtení jakékoli knihy – když je kvalitně zpracovaná a není to jen lepená vazba. Zatímco u nás se všechno musí dávat do pevných desek, i když to má šedesát stránek. Což já prostě nechápu.

 

Dali byste obě knihy dohromady tak rychle, kdybyste nad sebou neměli bič té diplomky?

Jindřich: Možná i rychleji, kdybych neměl v září pocit, že na to mám celý rok. (smích) Možná bych to dělal plynuleji. Ten první impuls je vždycky dobrý, ale nemyslím si, že bychom jinak zakrněli.

Nikola: Hlavně myslím, že už nikdy nebudeme vydávat dvě knížky takhle naráz (smích).

Jindřich: Byl to docela prudkej start. Bez těch termínů budeme mít víc času na kontrolu a běžné úkony, které jsme trochu uspěchali. Já třeba ve své knížce vím o dvou překlepech a do dneška mě to štve.

Teď už budeme mít víc času, ale zase můžeme mířit na Tabook, Knihexy apod., takže termíny pořád budou, jen už nebudeme opakovat rok na škole, když nějaký nestihneme.

 

Už jste to naznačili, ale jaké jsou další plány nakladatelství Take Take Take?

Nikola: Pokračovat chceme ve všem, co jsme naší dosavadní produkcí teprve nakousli. Dál chceme vydávat autorské knihy a komiksy, pokračovat v plátěné řadě a máme v přípravě i malou kapesní řadu Take Take Take o jedné povídce či novele, jejíž podoba byla součástí mé diplomové práce v ateliéru písma na UMPRUM. Na co se však chceme více zaměřit, je příprava samotných textů a spolupráce s odborníky. Neviditelný byla první kniha, kterou jsem editovala celou sama, ale výbor povídek Karla Klostermanna pro nás připravil náš kamarád lingvista Michal Hořejší.

Jindřich: Máme pocit, že čeští nakladatelé jsou dobří v připravování knih, ale špatní v tom, aby pak vypadaly dobře, byly čitelné nebo pohodlné na užívání. My naopak máme dobrou představu o tom, jak by knížka měla vypadat a fungovat, aby se pohodlně četla. Ale pak jsme zjistili, že nejdůležitější část tvorby knihy je, logicky, příprava samotného textu. Michal nám pomohl opravdu hodně, domluvil nový doslov u Neviditelného, který napsala Marie Mravcová, a u Klostermanna sám napsal vynikající předmluvu, provedl ediční úpravu a laťku nastavil hodně vysoko.

 

Představte tedy trochu víc poslední knihu Velebnost, Melancholie, Hrůza. Jak jste přišli na tento název a podle čeho jste vybírali povídky do nového vydání tak klasického autora?

Jindřich: Michal Hořejší psal článek do Nového prostoru právě o Klostermannovi a zneužívání jeho díla v diskusi o současné podobě Šumavy. Je to už poměrně dávno, dřív než jsme začali plánovat tuhle edici. Po tom článku jsem si prostě řekl, že si od Karla Klostermanna musím něco přečíst. A nebyl to dobrý start, četl jsem V srdci Šumavských hvozdů, vydání z roku 1950 a první povídka je sice krátká, ale ne moc dobrá. Vlastně mě to nebavilo. Ale od druhé dál to je výborné. Z této knížky jsme vycházeli. Ale po poradě s Michalem jsme vynechali povídky, které se neodehrávaly v lese nebo se ho netýkaly, aby obsah korespondoval s tím, o čem chtěl psát v předmluvě a aby povídky byly provázány tematicky. Což bohužel znamenalo vyhodit skvělou povídku, v podstatě novelu Spravedlnost lidská, kde se dokonce objevují postavy z předchozích povídek, ale celá se odehrává v Sušicích, a na druhou stranu jsme díky tomu vyškrtli povídku Čaroděj, což je ta, která mě málem odradila od dalšího čtení Klostermanna.

Nikola: Název měl původně zůstat stejný (V srdci šumavských hvozdů), nebo z něj nějak vycházet. Já jsem však chtěla nové vydání jasně odlišit od těch původních a navíc se mi ten název strašně nelíbil, štvala mě tam ta Šumava a ty hvozdy, přiznávám. V úvodu povídky Schovanec zní úderná věta: „Tenkrát ještě stála stará Šumava, plna velebnosti, bujnosti, melancholie a hrůzy.“Tak jsme to použili.

 

Ilustrace v knize působí jako z nějaké encyklopedie. Byl to záměr, napodobit tento styl?

Jindřich: Jo.

Nikola: Byl.

Můj oblíbený starší sešit od vás je o vesmírném programu v Zambii. Kam chodíte na nápady, co zpracovat a co momentálně nosíte v hlavě jako další témata?

Nikola: Já momentálně dokončuji knihu, která vyjde pod UMPRUM nakladatelstvím v říjnu. Je to soubor knižních obálek nakladatelství Odeon od roku 1953 do roku 1995. Vznikla původně jako semestrální úkol v ateliéru tvorby písma a typografie v malém nákladu. Teď se však celá upravovala, přibyly nové texty a další obrazový materiál. Toho mám teď plnou hlavu. Ráda bych v teoretickém mapování českých knižních obálek pokračovala i dál, jsou pro mě velkou inspirací a radostí. Na vymýšlení nových originálních témat je spíš Jindřich…

Jindřich: Já jsem momentálně dokončil knihu pro děti, starší děti, rodiče, vlastně nevím, o putování dvou robotů "Podivuhodná robotí expedice", na které jsme dělali s Taťánou Rubášovou, scenáristkou z FAMU. Dva roboti objevují zemi v době, kdy lidstvo už dávno vyhynulo. Poprvé byla kniha představena na Tabooku a velkou část odpovědnosti za ní nese Labyrint, kde byli tak hodní, že nám ji umožnili vydat tak, jak je to nakreslené, bez jakýchkoli kompromisů. V momentě, kdy tato práce skončila, jsem hned začal vymýšlet pokračování příběhu, ale střídavě ho chceme, nebo nechceme dělat. V říjnu nastupuju na doktorské studium na UMPRUM s projektem na prozkoumání utopií, takže zatím čtu hodně knih na toto téma. A během toho všeho si v metru cestou do práce kreslím postavu soukromého francouzského detektiva z přelomu 18. a 19. století, což je trochu inspirované tím pradědou a zkoumáním tehdejších politických změn. A zároveň se do toho zamixovalo učení na státnice o stavbách všech možných režimů, které nikdy nevznikly, protože to byly megalomanské projekty na různé zimní paláce apod. Bylo by skvělé mít detektiva, který brouzdá takovýmhle světem, kde není skoro žádná technologie, ale všechny tyto divné stavby tam existují. Jen ještě nevím, co by řešil za případy. Je to pokus udělat pořádný komiks, což je něco, kolem čeho brousím, ale ještě jsem se k tomu nedopracoval. Takový ten komiks, kde komiksová stránka umožňuje spoustu triků s plynutím času a vyprávěním, které znám jen v teorii a nikdy jsem si je pořádně nevyzkoušel.

 

Ani v komiksu Přicházíme v míru ve jménu lidstva?

Jindřich: To není úplně komiks, ale spíš obrazová kniha s informacemi. Vzniklo to na UMPRUM v prváku, kdy nás poprvé spárovali se scenáristama z FAMU. Je to obrazové a faktografické, ale není to koherentní vyprávění souvislého příběhu, což je něco, co mě láká. Přečetl jsem hodně komiksů a nakreslil jsem spoustu dvoustránkových, které nikdo nikdy neviděl. Delší komiks si určitě chci vyzkoušet, jen na to ještě nebyl čas.

 

Máte docela široký záběr – od vymýšlení příběhů přes sazbu, grafiku, ilustraci až po samotné vydávání knih. Všechno je to trochu jiný typ práce. Jak třeba vypadá průběh takové spolupráce mezi ilustrátorem a scenáristou?

Jindřich: To záleží na každé autorské dvojici. Myslím, že vedoucí našeho ateliéru, Juraj Horváth, chtěl tenhle typ spolupráce (se scenáristy z FAMU) vyzkoušet proto, že když si kreslíř nebo ilustrátor sám vymýšlí příběh, většinou to nedopadne moc dobře. Je to dobře nakreslený, ale vyprávění třeba drhne. Já jsem byl tehdy v lichém počtu, měl jsem představu, co chci dělat – seznam všech prvenství ve vesmíru – a chtěl jsem to dělat sám. Až pak mi přidělili Taťánu Rubášovou, která mi v ničem nebránila, ale pomohla mi s různými úpravami. Ti putující roboti jsou ale od začátku naše společná práce a už ani nevím, kdo s tím vlastně přišel. Já tvrdím, že ona a ona tvrdí, že já.

Nikola: Taťána s tím přišla.

Jindřich: Společně jsme načrtli příběhovou linii, co se jim během putování stane a jak to skončí, pak jsme odhadli počet stránek a já jsem začal kreslit na základě příběhu v našich hlavách. Až potom Taťána napsala texty a zapadlo to do sebe myslím dobře na to, že jsme každý dělali svou práci zvlášť a docela málo jsme se potkávali – oba totiž chodíme do práce a do školy a máme málo času. Byla to taková volná spolupráce. Kdyby mi ale někdo přinesl povídku a řekl, ať ji dám do komiksu, asi bych na to nebyl ten správný člověk. Musí jít o nápad, který buď rozvíjím, nebo spolurozvíjím od začátku, jinak mě to nebaví.

 

Co se týče nakladatelství, jak vás baví řídit to všechno od tvorby až po účetnictví?

Nikola: Všechno tak trochu zjišťujeme za pochodu a určitě je to zajímavý. Před dvěma lety jsem ani nevěděla, jak složité je udělat si živnosťák a takových dospěláckých věcí jsem se spíš bála, ale člověk se to rychle naučí. Teď hodně řešíme třeba distribuci, což je docela problém, když nemáme tak velké náklady, abychom je předali distributorům, kteří si navíc berou velký podíl z ceny. Zjišťujeme však, že distribuovat knihy vlastní cestou není moc možné. Teď se nám podařilo dostat se do vybraných knihkupectví po Praze, které máme rádi. Častěji se nám ale stane, že nám knihkupci ani neodpoví, protože je pro ně pohodlnější řešit všechno naráz s jedním dodavatelem než individuálně s malými nakladateli. To mě trápí a nevím, jak to vyřešit. Takže zatím o našich knížkách nikdo moc neví, protože vlastně nikde moc nejsou.

Jindřich: A taky se musíme naučit, jak knihy po vydání propagovat. Máme to spíš tak, že něco děláme, pak to vydáme a nikoho s tím neotravujeme a máme svůj klid (smích). Ale to přijde, nebojíme se toho.  

Nikola: Vrhli jsme se do toho vlastně dost po hlavě. Vlastní nakladatelství byl můj sen a kdy jindy s ním začít než teď.

 

Nikolo, ty se ale kromě grafiky a typografie obálek věnuješ i volné tvorbě, v PageFive od tebe máme několik výrazných plakátů. Máš rozpracováno i něco dalšího? 

Nikola: Já už to v podstatě nedělám, ty plakáty jsou spíš výjimka. Plakát Ischia je vzpomínka na nejskvělejší dovolenou s mamkou u moře – na Ischii. Je to původně sopečný ostrov, takže se tam skvěle daří flóře. Všude je tam strašně moc zeleně, palem a kaktusů a všech těch rostlin, co známe z květináčů, akorát jsou mnohonásobně větší. Já jsem kreslila vždycky ráda, ale už si v tom nevěřím. Od té doby, co jsem potkala Jindru, tak jsem se s kreslením trochu upozadila (smích). Věnuju se hlavně grafickému designu a typografii.

Jindřich: Myslím, že jsme se oba za poslední dobu docela vyhranili v tom, co děláme. Na střední v Brně jsme studovali oba stejný obor, grafiku, pak jsme se víc rozdělili. Já jsem šel na animaci a tam jsem zjistil, že kreslení je něco, co bych mohl dělat dál. Taky jsem začínal s grafickým designem, ale zjistil jsem, že oproti Nikole ho vůbec neumím. Teď se, myslím, nějak vzájemně doplňujeme. Já si teď už nevěřím ani s jednoduchým písmem a ohledně grafiky se ptám Nikoly snad úplně na všechno.

 

Tak třeba si to někdy můžete na nějakém projektu prohodit, Nikola by kreslila a ty by sis osvěžil grafiku…

Nikola: To by bylo příšerný a víme to, takže to neděláme. (smích)

  

Křest knihy Velebnost Melancholie Hrůza, Karla Klostermanna spolu se čtením ukázky z textu proběhne ve čtvrtek 13. října od 18:00 v kavárně Na Hollaru, kde Take Take Take připravili i výstavu knižních obálek, které sbírají. Více info najdete zde.




_____

Text a foto: Kateřina Písačková, archiv Take Take Take & Puf creatif