Pojem „urbex“ je obvykle vykládán jako průzkum opuštěných míst vzniklých lidskou činností. Ruiny, rumiště, opuštěné komplexy. V případě poezie Ladislava Zářeckého se tento pojem nabízí s velmi specifickým přívlastkem: urbex sudetský. Ve verších autora se ale nerozpíná jen ona často romantizovaná poetika prostoru pohraničí, s tou básník zachází spíš jako s mazlavým jílem, jehož se, zejména z bot, zbavuje náročně, těžko a je tak nějak všudypřítomný.

The term "urbex" is usually interpreted as the exploration of abandoned sites created by human activity. Ruins, ruins, ruins, abandoned complexes. In the case of Ladislav Zářecký's poetry, this term is offered with a very specific attribute: urbex Sudeten. In the author's verses, however, it is not only the often romanticized poetics of the borderlands that is unfolding; the poet treats it more like greasy clay, which, especially from his shoes, is difficult to get rid of and is somehow omnipresent.