Co jednou zbude na dříve tak exponovaných místech? Příměr zániku naší civilizace lze vyčíst z fotografií Josefa Koudelky, který mistrně zaznamenává specifickou a podmanivou atmosféru přenesenou ze stovek archeologických nalezišť po celém Středozemí. Ve stejné lokalitě nizozemský fotograf Ad Van Denderen vyhledává kontroverzní místa odpočinku těch ze severu oproti existenčním otázkám těch z jihu. Reiner Riedler se po mnoho let zaměřoval na koncept jakési falešné dovolené, respektive míst vytržených z kontextu nabízejících prvky exotického zážitku. V tomto dokumentárním mixu pak vyniká projekt Jany Hartman, která se nechala fascinovat fototapetami či výmalbami na stěnách a jejich schopností tak přímočaře přinášet fikci do veřejného prostoru. A dále mě moc těší přístup Ady Zielinské, která perfektním zobrazením přírodních katastrof bravurně a přitom s jistou dávkou poetičnosti stírá patriarchální model bortícího se světa.

Pokud chceme porozumět dnešnímu způsobu uvažování o fotografii, není nic lepšího než si udělat exkurz o víc jak sto let nazpátek. Najednou jakoby vyvstanou některé konstrukty v celé své ne-přirozenosti. Text rubriky Téma Vojty Marce o pánovi se zrcátkem a slavném pánovi přivážejícím zásoby exotických exponátů se krásně snoubí také s textem Michala Šimůnka, který se s námi vypraví do uplynulých dní i vod Niagarských vodopádů. Hezké počtení cestovatelské přeji.