Brutalismus - se svou minimalistickou estetikou, upřednostňující surové materiály a konstrukční prvky před dekorativním designem - má složitý vztah k italské historii. Po druhé světové válce se italští architekti snažili distancovat od fašismu, aniž by odmítali architektonický modernismus, který v této době vzkvétal. Vyvinuli formu současné architektury, která se zabývala tradičními metodami a materiály a čerpala z nekontaminovaných historických odkazů. Tato pluralita minulosti asimilovaná do nových staveb je opakujícím se rysem brutalistických staveb v zemi a propůjčuje jim jedinečnou identitu.

Brutalism – with its minimalist aesthetic, favouring raw materials and structural elements over decorative design – has a complex relationship with Italian history. After World War II, Italian architects were keen to distance themselves from fascism, without rejecting the architectural modernism that had flourished during that era. They developed a form of contemporary architecture that engaged with traditional methods and materials, drawing on uncontaminated historical references. This plurality of pasts assimilated into new constructions is a recurring feature of the country’s Brutalist buildings, imparting to them a unique identity.