Panoptikum rekonvalescentů Bernharda Celly - napříč celým stoletím - ukazuje ikonografii lékařského pokroku a typologii mise en scéne těch, kteří se brzy vrátí do každodenního života. Odhaluje také zlom v příslušné produkci, který je v rozporu s obrazem vitální, neporušené a nedotknutelné mužnosti. Každý fotografický obraz v sobě nevyhnutelně nese okamžik nehody, zranění, válečného úrazu, a tedy spouště a s ní spojený přesný časový bod, v němž se stalo něco nevyhnutelného, ale u něhož nebyl přítomen fotoaparát. Klid a zpomalení, nestrannost a lehkost pro objektiv to ve své naléhavosti nemohou skrýt. Nebo jak říká Paul Virilio: obrazy jsou munice a fotoaparáty jejich zbraně.

Bernhard Cella’s panopticon of convalescent men - across a century - demonstrates an iconography of medical progress and the typology of mise en scène, of those who will soon return to everyday life. It also reveals a break in its respective production, which runs counter to the image of vital, intact and inviolable masculinity. Every photographic image inevitably carries the moment of the accident, the wound, the war injury, and thus the trigger and the precise point in time associated with it, at which something inevitable happened, but at which no camera was present. The calm and deceleration, the impartiality and light-heartedness for the lens cannot hide it in their insistence. Or as Paul Virilio put it: images are ammunition and cameras are their weapons.