Téma čísla, které aktuálně držíte v ruce, je proto jasné: sportovní stavby. Je to fascinující stavební typologie z mnoha důvodů. Aby mohly stadiony dobře sloužit lidem nejen při sportovním výkonu, ale i na tribunách, je často zapotřebí přijít s inovativním inženýrským řešením. Stadiony zároveň nevznikají ve vzduchoprázdnu, takže je jejich architektura vyjádřením ambicí a myšlenek dané doby. A za třetí je sport už několik dekád také miliardovým byznysem, takže do populárních turnajů tečou obří finanční prostředky, se kterými jejich pořadatelé nakládají různě – někdy smysluplně pro zlepšení kvality života místních obyvatel, jindy zase zcela rozmařile. Z toho důvodu jsme se nechtěli na následujících stranách věnovat jen sportovištím samotným, ale v kontextu také dalším aspektům, které s nimi neodbytně souvisí.
A jaká jiná sportovně-společenská událost je toho lepším důkazem než právě olympijské hry. Ty letošní v Paříži budou z pohledu architektury a územního plánování o dost jiné, než jsme byli zvyklí z minulosti. Zatímco dříve si pořadatelské země dávaly záležet na tom, aby pro olympiádu postavily zbrusu nové a pokud možno „ikonické“ stadiony, ve Francii na to šli jinak. Paříž tak nelila desítky miliard do sportovišť samotných, ale do svého dlouhodobého a velmi dobře koordinovaného rozvoje, protože chce být maximálně přívětivá ke svým obyvatelům. Jak se dozvíte v delším textu Petra Bednára, je to zásluha především silné vize, odhodlání a kompetencí ji realizovat – tedy přesně toho, co nám v Česku v současné době chybí.